Dálavské panství to nikdy nemělo jednoduché. Jako jižní výspa Mezihorského knížectví mělo zajistit napojení na zámořský obchod se Západním královstvím. To se povedlo - z nově vybudovaného přístavu, střeženého hradem Dálavy, odjíždí vozy s exotickým nákladem na sever do knížectví. Cesta je to dlouhá - obchází Sněžné hory a také Chmurný hvozd, který by sice byl nejkratší cestou, ale sveřepost druidů z něj učinila oblast daleko neprostupnější, než jsou hory.
Z moře bohužel často přichází i leccos jiného, než jen obchodní lodě. Třeba loupeživé nájezdy! Hrad jim odolává, ale na zatlačení útočníků nestačí. Proto na kopci, z kterého je vidět jak do Dálav, tak do knížectví, stojí maják a stejný na nejvyšší věži hradu. Stačí ho zažehnout a v knížectví vědí, že je zle.
Varovný signál je dokonalý. Časem už se útočníci sami stahovali pár dní po zažehnutí majáku, vědomi si nadcházejícího masakru. Nakonec nájezdy ustaly a nastalo krásné období.
Ale to skončilo právě včera. V přístavu přistává jedna vojenská loď Západního království za druhou. Šiky vojska už vyrážejí po obchodní cestě. Maják na hradní věži zaplál - ale maják na kopci ne! A správce nabízí hotové jmění tomu, kdo jej dojde zažehnout. Není to nic víc než projít Podhorským lesem, vylézt na kopec a zapálit maják. Tak proč jen se nikdo nehlásí?
